„Když jsem cokoliv stavěla, pracovala jsem, jako bych stavěla pro sebe.“
Žena mnoha tváří a širokého záběru, která týdně stráví hodiny na cestách, aby rozdělila svou pozornost mezi práci v Praze a rodinu v Berlíně. Jejím aktuálním životním posláním je obnovit a upevňovat spojení mezi Čechy a Němci.
Černá Labuť slavila vloni 20 let od založení. Postavila jste zde nový dům a celou dobu ho spravujete.
Pro mě je to místo, kde energie proudí tím správným směrem. Děláme vše pro to, aby se lidé u nás cítili dobře. I proto jsem vybírala různé nájemníky, kteří se budou navzájem doplňovat – ať už se jedná o veganskou restauraci, obchod s rostlinnou výživou a ekodrogerií nebo baletní školu. Na 8. patře již od samého začátku máme Galerii, kde pořádáme různé akce, např. také Ájurvédské večeře.
Jak vznikla myšlenka organizovat setkání s ájurvédskou tématikou?
Velkou náhodou. S Garym Wrigtem a Tanjou Kovac jsem se seznámila na jedné módní přehlídce. Našli jsme společné téma, a protože Gary úžasně vaří, domluvili jsme se, že uděláme ájurvédskou snídani pro naše přátelé. Zájem rostl a nyní pořádáme ájurvédské večeře s přednáškou i pro veřejnost. Další se bude konat 17. června. Václav Dejčmar bude přednášet na téma "Ayahuasca dobro či zlo" a s Garym bude vařit Jiří Štift z restaurace SIA, která se specializuje na asijskou kuchyni.
Jste mimo jiné také zakladatelkou projektu GoFlorenc. Co je jeho cílem?
Cílem projektu je revitalizovat lokalitu Florence - ulici Na Poříčí a její okolí. Čisté ulice, zeleň, lavičky, částečné odklonění dopravy… Myslet nejen na auta, ale i na chodce. Naštěstí stále více přibývá lidí, kteří si uvědomují, že prostředí, kde žijeme a pracujeme, je nedílnou součástí kvality našeho života. Jelikož ulici Na Poříčí znám více než 20 let, vím, že by se zde dalo mnoho věcí vylepšit. Spolu s našimi partnery s Hospodářskou komorou pro Prahu 1 a developerskou skupinou Penta jsme nechali udělat průzkum veřejného mínění a jeho výsledky jsme předložili příslušným úřadům. Teď čekáme na jejich kroky.
V jaké fázi je GoFlorenc nyní?
V září loňského roku se povedlo na zasedání rady projednat žádost o otevření řízení ohledně revitalizace v této lokalitě. Žádost byla schválena a já věřím, že se posuneme brzy dál. Zatím na webu tohoto projektu představujeme inspirace a řešení ze světa s podobnými problémy, prezentujeme studie vysokoškolských studentů, soutěžní projekty. Je to běh na dlouhou trať, ale já mám výdrž.
Jaký máte vztah k umění?
Velmi kladný. Malovat neumím, ale již svojí doktorskou práci jsem psala na téma marketing v umění. Dokonce vyšla jako kniha a na některých školách je dodnes používaná. Vzpomínám si, že když jsem odcházela před revolucí do Západního Berlína, měla jsem s sebou 2 kufry. V nich bylo oblečení, pár českých cédéček a knížka Dějiny umění od Gombricha.
Galerie v Černé Labuti vznikla vlastně náhodou. V osmém patře bylo možné mít původně jen zatravněnou terasu, abychom stavebně nedělali konkurenci vedlejší památce Bílé Labuti. Ale podařilo se nám domluvit postavení skleníku pro kytky. Eva Jiřičná (česká designérka, pozn. redakce) se tu byla podívat v rámci stavby a prohlásila, že je to perfektní místo pro galerii. Požádali jsme o změnu stavby před dokončením, to skutečně klaplo. Eva se nám pak postarala o interiér galerie a v roce 2014 její ateliér provedl i rekonstrukci. A tak jsme zřejmě jediní, kdo mají galerii ve skleníku.
Jaká je zde aktuálně výstava?
Nyní zde vystavuje Jiří Votruba, který s úspěchem remixuje ve svých obrazech a dalších dílech strategie amerického malířství po druhé světové válce, okořeněné vizuálními zkušenostmi z Japonska, z komiksu i z grafického designu.
Jaký umělecký směr máte Vy osobně ráda?
Řekla bych, že nejsem vyhraněná. Neukládám obrazy do temperovaného trezoru, nenakupuji umění jako investici. Ale kupuji obrazy, abych se na ně mohla s potěšením dívat. Pro mě je dobré umění to, které dělá lidem radost. Mám ráda Otu Janečka, díla Josefa Lieslera, Evu Chmelovou… Doma v Berlíně mám vystavené výhradně české umělce. Když k nám přijdou přátelé na návštěvu, můžu jim tak přiblížit české umění. Například Petra Malinu u nás obdivuje každý.
Vaším novým projektem je magazín N&N Praha/Berlin.
Ano, a to je úsměvné. Zatímco mnoho známých z mého pražského okolí se aktuálně začíná věnovat developmentu, já jsem se rozhodla tuto kapitolu pomalu uzavřít a přesedlávám do úplně jiné branže. Začala jsem vydávat první česko-německý magazín s redakcí a distribucí v Praze a v Berlíně.
Zastávám názor, že člověk má dělat to, co umí. Jestli já něco dobře znám, tak je to Praha a Berlín. Magazín jsem spustila nejdříve jako pokus. Nyní vstupujeme do čtvrtého roku, a právě se nám povedlo něco výjimečného - v Berlíně rozšiřujeme distribuci o 2 000 nových míst, v galeriích, vybraných restauracích, kadeřnických salónech a lékařských praxích. Je škoda, že dnešní média se omezují na informace politicko-hospodářského charakteru. Náš magazín nabízí rozhovory se zajímavými osobnostmi z obou měst, představuje tradiční značky, témata bydlení a také rubriku Umění všemi smysly, kam patři samozřejmě i gurmánství. To vše vždy z pohledu Prahy a Berlína.
Na umění nezapomínáte ani v rámci svých developerských aktivit.
To je pravda. Umění v architektuře hrálo u nás vždy velkou roli. Například v našem aktuálním, a nejspíše i mém posledním projektu, v Bubenči na Praze 6, bude v lobby umístěna velkoformátová tapeta konceptuální umělkyně a fotografky Karin Zadrick. A na domě bude umístěna snad největší vitráž v Česku, od jedinečné Míly Fürstové. Je to sice jeden z nejmenších domů, jaký jsem kdy stavěla, přesto mě stojí nejvíce času a úsilí. Dávám do něj veškeré své zkušenosti za celou dobu mého působení v developmentu.
Vážně bude development v Bubenči Váš poslední?
Ráda bych měla více času pro magazín N&N, ale mám i jiné nápady v šuplíku. Např. s Veronikou Jonášovou uvažujeme ke 30. výročí pádu Berlínské Zdi napsat knihu. Příběhy Čechů, co odešli do Berlína a Němců, co odešli do Prahy. Dům V Sadech je však pro mne srdeční záležitostí. Z developmentu chci odejít s pocitem dobře odvedené práce, s vydařeným projektem, na který může být náš tým, se kterým jsme spolu již 27 let, právem hrdý.
Žijete napůl v Praze a Berlíně. Nevadí Vám cestování mezi oběma městy?
Já jsem se naučila, že pokud v životě nejde něco změnit, je potřeba udělat z dané situace to nejlepší. Je to život, který jsem si zvolila, a který mám ráda. Vím, co je to „quality time“ a umím si čas s rodinou užít. Neberu cestování jako zátěž. Vnímám ho jako obohacující a dobrodružné. Prahu beru více pracovně a v Berlíně se cítím více doma – tam jsem matkou, manželkou, kuchařkou i vášnivou zahradnicí. Pěstuji si i vlastní bio zeleninu.
Dbám o zdravý životní styl a o zdraví své rodiny. Po narození mého druhého syna jsem se začala věnovat józe, qi gongu a ájurvédě. Na ní je krásné, že vám nic nepřikazuje. To by u mě moc nefungovalo (smích). Ájurvéda nabízí filosofii, která má pro mě logiku. Správné jídlo vám otevře mysl, tělo i duši. A když hřešíte, udělejte to s plnou chutí. Avšak pak musíte vyrovnat to pomyslné kyvadlo; snažit se žít v rovnováze, nelze žít jen v extrému. A to platí nejen v jídle, ale téměř ve všem v životě.
