Vytvořit designový interiér, který je prostorem pro duši je umění samo o sobě. Dokonale jej ovládá herečka VLASTINA SVÁTKOVÁ, inspirativní žena s vytříbeným vkusem, citem pro detail a tahem na branku, díky kterému své sny jen nesní, ale také žije.
Foto: Zdeněk Macháček
V minulém roce jste zrekonstruovala rodinný dům a vytvořila v něm domov pro sebe a svou rodinu. To vše bez pomoci architektů a designérů. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Když jsem jej kupovala, věděla jsem, že jej bude nutné rozšířit. Vzhledem k tomu, že jsem se stavbou a rekonstrukcemi neměla žádné zkušenosti, byla má očekávání nereálná až naivní. Myslela jsem si, že stavební firma dokáže přestavět garáž na obytný pokoj i bez architekta. Ukázalo se, že tak to ale nefunguje. Řemeslníci za mnou chodili s různými dotazy, na které jsem neznala odpovědi. Musela jsem tak za běhu najít architekta, který projekt přestavby nakreslí. Co se týká designu jeho interiéru, vůbec mě nenapadlo někoho najmout. Zařizování interiérů mě totiž hodně baví, a tak jsem se do toho chtěla ponořit sama. Navíc jsem ten typ, který se nejvíce naučí vlastními zkušenostmi a chybami. Cokoliv by mi designér tvrdil, musela bych si stejně sama ověřit. Ve volných chvílích jsem tak meditovala nad fotkami designových interiérů a tříbila si představu, jak bude vypadat ten můj. Když mě něco zaujalo, začala jsem hned zjišťovat, jestli se to dá sehnat i v Čechách. Pokud ne, hledala jsem jiné varianty. A na odpověď, že to nejde, jsem našla deset způsobů, jak to může jít.
Bavil vás interiérový design vždy nebo vášeň pro něj odstartovala potřeba zařídit nový domov?
Všechno se v nás tvoří a rozvíjí od dětství, aniž bychom tušili, kam jednou dospějeme. K něčemu máme sklony, někam nás to táhne a my nevíme proč. Jako dítě jsem chtěla být třeba módní návrhářkou. Učila jsem se šít podle časopisu Burda, který si kupovala moje máma a tvořila tak vlastní věci. Po vyučování jsem chodila do knihovny a půjčovala si magazíny ELLE. Svět módy mě už na základní škole naprosto fascinoval. O deset let později jsem v ELLE už pracovala a ta bublina najednou praskla. A tak je to se vším. Dokud se nedostaneme do centra toho, co nás fascinuje, přijde nám to jako úžasná iluze. Reálná zkušenost pak ukáže, jak moc byla zkreslená. Mezi mé další, lehce netypické dětské záliby, patřilo nakupování v sekáčích. Hledání pokladů se pak ze sekáčů plynule přesunulo do hledání pokladů v bazarech, vetešnictvích a na aukcích. To mi ostatně zůstalo dodnes. I když bych si mohla dovolit nakupovat drahé oblečení a nábytek, raději hledám ve vintage obchodech a na aukcích. Baví mě, když se mi podaří narazit třeba na luxusní kašmírový svetr za zlomek původní ceny. Je to součástí mé kreativní osobnosti, která dokáže zkombinovat nekombinovatelné.
Foto: Zdeněk Macháček
Kam jste si chodila pro inspiraci?
Inspirací mi je život samotný, všechno nečekané a nepředvídatelné, co přináší. Každý den zažívám něco nového, co vybočuje ze stereotypu. A to mi vyhovuje. Stereotyp nemusím, i když část mé osobnosti po jistotě a bezpečí bytostně touží. Inspiruje mě svět za hranicemi domova a lidé na ulici. Nejvíce ti, kteří se nebojí riskovat a jdou vlastní cestou. Zjistila jsem také, že mám nějaký šestý smysl pro koupi věcí, které se následně za pár let stanou nadčasovými a jejich hodnota tak výrazně stoupne. V obchodu s levným nábytkem narazím třeba na stolek, který se prodává za pár korun jen proto, že je jiný než ostatní a nikdo jej tak nechce. Já si jej koupím, protože mě nevysvětlitelně přitahuje a za rok zjistím, že se jedná o umělecké dílo od Willy Daro a prodává se na aukcích za 100 000 korun!
Jaký je váš nejoblíbenější kus nábytku nebo interiérový doplněk, který doma máte?
Asi nedokážu vybrat jen jeden. Miluji naše šatní skříně od značky BRIK, které sahají až do stropu, i vázu Hruška od firmy Moser. Mým oblíbeným vintage kouskem je křeslo od designéra Marco Zanuso, které jsem si nechala očalounit nádhernou látkou. Miluji i naši dlažbu v koupelně, na které nejde vidět špína, což je při mém vytížení dost zásadní. Úžasná je také lampa Arco od FLOS, která se se mnou už několikrát stěhovala, i přestože je díky mramorovému podstavci extrémně těžká. Všechno jsou to věci, ke kterým mám vztah. Obstojí v zátěžových zkouškách mých dětí i mé touze pořád něco měnit.
Foto: Zdeněk Macháček
K vašemu domu patří také zahrada s bazénem. Tu jste navrhovala také vy nebo jste přizvala zahradního architekta?
Zahradu jsem navrhovala sama, naštěstí jsem ale nemusela začínat od nuly. Na pozemku už byly krásné vzrostlé stromy, které podle mě na zahradě nesmí chybět. Byl na něm ale také nevzhledný modrý kruhový bazén, který musel okamžitě pryč. Nápad na nový, který jej měl nahradit, přišel ale minutu po dvanácté. A to ve chvíli, kdy se do zahrady už nedostal bagr. V zadní části pozemku jsme tak museli rozebrat plot a požádat souseda, abychom mohli přes jeho pozemek projet autem s betonem. Naštěstí soused souhlasil. Zvolila jsem bio bazén, jehož větší část je určena pro plavání a menší zadní část je filtrem, jehož součástí jsou rostliny. Úžasné na tomto bazénu je, že voda v něm je celoročně čistá, a to bez použití chemie a soli. Mojí hlavní ideou bylo totiž vytvořit nejen sezónní záležitost, ale celoroční součást zahrady, která nebude působit rušivě a bude do ní perfektně zapadat. Tak jsem vlastně přistoupila k celé zahradě. Zasadila jsem do ní rostliny tak, aby v každém ročním období rozkvetlo něco jiného. Najdete v ní různé trávy, levanduli, fíkovník, katalpy a obrovskou nigru, která kvete jako první. No a teď jsem si například vymyslela plot ze svých knih, které nechám zalít do pryskyřice a zkombinuji s nerezavějící ocelí. Myslím, že takový plot asi ještě nikdo nemá.
Foto: archiv Vlastiny Svátkové
Interiér domu máte hotový. Plánujete ve své zálibě v interiérovém designu nějakým způsobem pokračovat?
Rozhodně! Mám už dokonce i nějaké nabídky. Je pro mě ale důležité, aby druhá strana respektovala mou vizi, jak má prostor vypadat. Samozřejmě bych mohla jít cestou, která nikoho neurazí, protože to tak dělá každý. Ale to mě nebaví. Prostor vnímám jako umělecké dílo, ve kterém chci kreativně tvořit. Každý kus, který do něj vložím, musí mít smysl, funkci a příběh. Na začátku všeho stojí však dialog s klientem, během kterého potřebuji navnímat, jaké jsou jeho potřeby, způsob života, co doma dělá nebo co naopak doma dělat nechce. Vzniklý prostor pak může být jeho prostorem pro duši, do kterého se bude rád vracet a trávit v něm svůj čas. Sílu tohoto přístupu pozoruji, když ke mně domů přijde někdo poprvé. Většina návštěv vstoupí, zastaví se, zaujatě se rozhlíží kolem a zkoumá jednotlivé předměty. Reagují tak dokonce i děti, které takovéto věci jinak vůbec neřeší. Vběhnou dovnitř, zastaví se a řeknou: „Ty jo, to máte hezkej dům!“
Řekla byste, že se vám podařilo vytvořit váš domov snů?
Ano, určitě, je to můj prostor pro duši. Cítím se tu dobře a ráda se sem vracím. A mé děti to mají také tak. Samozřejmě, některé věci bych už udělala jinak. Ne všechno je praktické, něco je úplně zbytečné. Ale jsou to právě tyto zkušenosti, které využiji na další životní cestě, až budu zařizovat další domov, byt nebo chatu. Je to vášeň, která mě asi nikdy neopustí. Stejně tak jako touha hledat poklady a sledovat aukce. Vyvstává však problém, co udělat s tím starým, když objevím něco, co musím prostě mít. Třeba jednou budu mít showroom, kam budu všechny ty krásné nové kousky nosit a nabízet svým klientům. Je to rozhodně jeden z mých velkých snů.
Foto: archiv Vlastiny Svátkové
Text: Veronika Kurzová
